Paul Morand

Paul Morand (13. března 1888, Paříž – 24. července 1976, Paříž) byl francouzský spisovatel konzervativní a krajně pravicové orientace. Byl rovněž diplomatem (velvyslanec v Londýně, Římě, Madridu, Bangkoku).

Ze svých četných cest a pobytů v cizině vytěžil řadu impresionistických cestopisů, z nichž je ale patrné určité pohrdání neevropskými kulturami a víra v nadřazenost bílé rasy. Jako příslušník vyšší třídy se oženil do bohatých rodin a na udržení třídních rozdílů ve společnosti vždy lpěl. Hlásil se k dílu Friedricha Nietzscheho, Oswalda Spenglera i rasisticky orientovaného Arthura de Gobineau.

Během druhé světové války přísahal věrnost kolaborantskému vichistickému režimu a stal se vládním funkcionářem. Zastával v té době jasně antisemitské, pronacistické a protidemokratické postoje. Po válce mu byl odebrán státní důchod a pro jistotu nedotknutelůnosti se odstěhoval do Švýcarska. Byl též kmotrem konzervativní literární skupiny Hussards (v překladu: husaři), kteří oponovali módnímu existencialismu a levici obecně. Čtyřikrát se ucházel o přijetí do Francouzské akademie, nakonec byl přijat v roce 1968, přes protest Charlese de Gaulla, který poukazoval na jeho minulost. Své extrémní názory Morand nikdy neodvolal, byť se k nim po válce nevyjadřoval, stejně jako ke své kolaborantské minulosti. K jeho přátelům patřili v předválečné době Sarah Bernhardtová, Stéphane Mallarmé a Jean Giraudoux, později Jean Cocteau, Marcel Proust nebo Coco Chanel, jíž připravil i paměti formou rozhovoru nazvané ''L'Allure de Chanel'' (1976). Jeho dílo, navzdory ideové vzdálenosti, vždy obdivoval a hájil André Breton. Patřil k nejpřekládanějším francouzským autorům v meziválečném Československu. Získáno z Wikipedie